Syndrom vyhoření ‒ burn out ‒ je charakterizován jako citové a mentální vyčerpání často ve spojitosti s prací, kterou člověk vykonává, může tedy být nemocí z povolání. Objevuje se ponejvíce u profesí, které jsou zaměřené na kontakt s jinými lidmi. Oproti depresi a únavě se zde objevují hlavně myšlenky a pochyby o smyslu práce jako takové, někdy i života. Tento syndrom byl pojmenován v roce 1974 americkým psychoanalytikem H. J. Freudenbergem.

Jaké jsou typické příznaky vyhoření?

  • Sklíčenost
  • Popudlivost
  • Pocit bezmoci
  • Deprese až sebevražedné myšlenky
  • Nespokojenost
  • Nechuť k práci, snížení pracovního nasazení
  • Požívání návykových látek
  • Lhostejnost
  • Cynismus
  • Negativní postoje k sobě, práci i blízkým
  • Poruchy paměti a soustředění
  • Zhoršení mezilidských vztahů
  • Neochota pracovat a stýkat se s lidmi, klienty i se spolupracovníky
  • Ztráta nadšení
  • Uzavírání se
  • Konflikty v práci s rodinou
  • Poruchy spánku
  • Obtíže spojené s jídlem, nechutenství…
  • Vysoký krevní tlak
  • Snadná unavitelnost
  • Zvýšené svalové napětí aj.

Rizikové skupiny pro syndrom vyhoření:

  • Zdravotnický personál ‒ lékaři, sestry
  • Učitelé
  • Psychologové
  • Sociální pracovníci
  • Telefonní operátoři
  • Policisté aj.

Fáze vyhořívání:

Nadšení: na počátku je elán, zaměření je jeden jediný cíl, člověk je plný energie, nerealistických očekávání, často pracuje přesčas, je prací zcela naplněn, zanedbává koníčky, regeneraci organismu.

Stagnace: nadšení postupně slábne, nastává rutina, uvědomění si svých omezení, že všechna očekávání s prací spojená nepůjdou naplnit, snaha se opět vrátit k nějakým osobním zájmům, naplnit své potřeby.

Frustrace: do mysli se vkrádají otázky ohledně efektivity a smyslu toho, co dělá, zdá se mu to zbytečné…

Apatie: po dlouhodobější fázi frustrace přichází apatie, člověk se cítí bezmocný a vše se zdá beznadějné. Povolání vykonává jako nutný zdroj příjmů, dělá jen to, co je nezbytné.

Vyhoření: přichází emocionální i fyzické vyčerpání, mohou se objevit stavy jako depersonalizace, ztráty smyslu života atd.

Diagnostika syndromu vyhoření:

Dotazníky ‒ všeobecný, BM ‒ burnout measure, MBI ‒ Maslach burnout inventory.

Konzultace s psychology, psychiatry.

Léčba syndromu vyhoření:

Léčba se odvíjí od osobnosti člověka. Nutností bývají návštěvy psychologa či psychiatra. Postižený by si měl zrevidovat hodnotový žebříček, uvědomit si své silné stránky, najít rezervy, ale také snížit nároky, které na sebe klade. Je potřeba nalézt smysl života, práce, změnit zaměstnání, věnovat se sobě, koníčkům a více odpočívat, naučit se relaxační techniky, osvojit si pravidla duševní hygieny.

Prevence rozvinutí syndromu vyhoření:

  • Mezilidské vztahy ‒ dostatečné ukotvení mezi blízkými lidmi, kteří mohou být pevnou oporovou, umí naslouchat
  • Schopnost „vypnout“, nenosit si práci domů
  • Péče o tělo a duši, relaxace, volnočasové aktivity, správný životní styl, dostatečný spánek
  • Umět se ocenit
  • Umět si rozvrhnout čas
  • Klást si dosažitelné cíle
  • Umět říkat NE
  • Udržet si optimistické ladění, pohled na svět