Pravé neštovice byly jednou z nejničivějších infekčních nemocí historie. Podlehly jim stamilióny lidí po celém světě. Mezi jejími oběťmi byli i např. Ludvík XV, car Petr II aj. Až díky účinnému očkování, které bylo poprvé provedeno E. Jennerem, anglickým lékařem, se podařilo tuto nemoc zcela vymýtit. Virus je v dnešní době pouze v zabezpečených laboratořích.

Původce infekce:

Virus z rodu Poxviridae – variola major. Krom neštovicového viru napadajícího lidi existují i neštovice napadající zvířata, opice, ovce, krávy…, u dojičů se v minulosti objevovaly „hrboly dojičů“.

Přenos a průběh:

Jednalo se o vysoce nakažlivé onemocnění, které mělo vysokou smrtnost, a to až 30 %. Ale např. u populací, které se s virem nesetkaly, jako američtí Indiáni, byla smrtnosti vyšší. Přenos se děje kapénkově, tedy vzdušnou cestou.

Inkubační doba, od infikace do projevení příznaků, je cca 12 dní.

Nejprve se infekce projevila

  • Horečky
  • Bolesti hlavy
  • Bolesti svalů a kloubů
  • Zvracení

Pak došlo k přechodnému zlepšení, po kterém se vrátily horečky a ty byly provázeny výsevem typické vyrážky. Zprvu to byly pouze rudé skvrny, které se později změnily na puchýře naplněné tekutinou. Tekutina byla čirá, ale postupem času se zakalila a vyrážka hnisala.

Pokud došlo k úmrtí,  pak právě v doby výsevu puchýřů. Poté horečky klesaly, z puchýřů se po zasychání vytvořily krusty a strupy. Tyto se odlučovaly velmi pomalu, neboť puchýře předtím poškodily nejen kůži, ale i podkoží. Často tak po pravých neštovicích zůstávaly ošklivé jizvy.

Krom pokožky se mohly vyrážky objevit i na sliznicích, či dokonce na rohovce, což vedlo ke ztrátě zraku.

V případě, že se jednalo o hemoragickou formu, docházelo ke krvácení do podkoží a do vnitřních orgánů a nemocný zemřel na ztrátu krve.

Léčba:

V době pravých neštovic v podstatě nebyla žádná léčba. Neexistovala antivirotika. Pouze se snižovala horečka a pečovalo se o potřeby nemocného.

Přelomem pak byl příchod variolizace, tj. aktivní imunizace. Člověk je vystaven malé náloži viru (např. sekretu z puchýřů nemocných), dojde k reakci imunitního systému, nemoc proběhne velmi slabě a vytvoří se protilátky. Tento přístup měl ovšem i nežádoucí následky, neboť u mnohých lidí se vyvinula nemoc v plné síle.

Následovala vakcinace.

Byli studováni dojiči krav, kteří se nakazili kravskými neštovicemi a byli tak chránění i před těmi lidskými, či u nich nemoc probíhala velmi mírně. O postup vakcinace se nejvíce zasadil Edward Jenner. První naočkování proběhlo 15. května 1796, a to u osmiletého chlapce. Když byl poté chlapec vystaven pravým neštovicím, neonemocněl. Dále probíhal vývoj nových vakcín.

Díky očkování došlo k eradikaci onemocnění, tj. jeho úplné eliminaci. Posledním zdokumentovaným přirozeně nakažených člověkem byl Somálec Ali Maow Maalin v roce 1977. Od té doby se již nikdo přirozeně nenakazil, a pravé neštovice byly vyhlášeny za eradikované 8. května 1980.

Po úplné eradikaci se ustoupilo i od očkování na pravé neštovice.

Virus je však stále uchováván v laboratořích.