Pojem kleptomanie byl poprvé užit v roce 1816 A. Mattheyem. Kleptomanie patří mezi psychiatrická onemocnění, a to mezi návykové nutkavé impulzivní poruchy chování. Je definovaná jako opakující se krádeže nepotřebných předmětů bez snahy se obohatit, ale přináší mu příjemné pocity, uvolnění… Ukradené věci jsou pak někde odloženy, vyhozeny, nebo dokonce vráceny. Krádeže si kleptoman neplánuje. Kleptomanii trpívají více ženy než muži.

Porucha se často objeví v době dospívání, ale může se objevit i v dospělosti.

Je nutné odlišit kleptomanii od krádeží za účelem obohacování se a od „adrenalinového“ kradení mládežeKleptoman nikdy nemá u svého činu komplice a nejedná promyšleně, ale spontánně.

Příčiny poruchy:

Příčiny vzniku kleptomanie nejsou zcela jasné. Patrně je zde nějaká genetická predispozice a vliv vnějšího prostředí. Může se jednat o nerovnováhu v chemii v mozku, tedy v neurotransmiterech. Může se objevit po traumatech mozku.

Často se pojí i s jinými psychickými poruchami. Nejčastěji to jsou afektivní, depresivní a úzkostné poruchy. Kleptomanie se též často kombinuje s poruchami příjmu potravy, poruchami osobnosti atd.

Průběh:

Pro kleptomana nemá význam zcizená věc, ale samotný akt krádeže.

Kleptoman má touhu získat něco, co mu nepatří. To v něm vzbudí nepokoj, cítí tlak, tíseň, tenzi, nutkání, puzení aj., tyto nepříjemné pocity mizí v průběhu krádeže samotné a dostavují se příjemné vzrušení, uspokojení, pocity uvolnění. Puzení se jen velmi těžko zvládá, a i když si je kleptoman vědom rizik spjatých s krádeží, nemůže odolat.

Po samotné epizodě může mít kleptoman pocit viny, výčitky svědomí, cítit úzkost atd. Snaží se, aby se to neopakovalo, ale nemůže přestat. To dále zhoršuje jeho psychický stav.

Většinou vyhledávají kleptomané odbornou pomoc až v případě, že jsou při krádeži chyceni.

Určení diagnózy:

Diagnózu může určit psychiatr, který provádí vyšetření v rámci rozhovoru. Musí tedy odlišit, zda má před sebou nemocného člověka nebo zloděje.

Dle kritérii DSM-5 jsou kritéria pro určení dg. tato:

  • Přítomnost opakující neschopnosti vydržet nutknání ukrást předmět, byť jej člověk nepotřebuje a může si ho koupit
  • Cítí zvyšující se tenzi těsně před spácháním krádeže
  • Dostavují se pocity uspokojení po krádeži
  • Krádež není motivována ziskem, pomstou, ze vzteku, ve stavu halucinací a deziluzí
  • Krádež není v souvislosti se zhoršením jiné psychiatrické diagnózy, tj. není v manické epizodě maniodepresivní poruchy aj.

Léčba:

Terapie kleptomanie má nejčastěji dvě složky. Jedná se o psychoterapii a využití farmak. Nejvhodnější se jeví kombinace kognitivně-behaviorální terapie a podávání antidepresiv ze skupiny SSRI. Léčba bývá úspěšná, ale jsou i lidé, u kterých dochází po době zklidnění k recidivám.