Agorafobie znamená strach z otevřených prostranství. Jedná se o složeninu slova fobos ‒ strach a agaro ‒ tržiště. Tato fobie je často spojená s panickou poruchou a depresemi. Agorafobii můžeme považovat za jednu z nejvíce limitujících fobií. Omezuje schopnost pacientů fungovat ve společnosti, práci, mít koníčky atd. Agorafobie totiž vede k vyhýbání se „ohrožujícím“ místům a situacím.

Příčiny vzniku agorafobie:

Není zcela jasné, co stojí za touto fobií. Studie však ukazují, že v hlavních rolích jsou dědičné predispozice i vliv okolí. Podrobné neurofyziologické výzkumy pak dokládají, že u agorafobiků je při vystavení podnětům zvýšená aktivita některých částí mozku, v tomto případě bazálního ganglia amygdaly, naopak je snížen tlumivý efekt prefrontální kůry mozkové.

Z hlediska psychoanalytického pohledu je ve hře také teorie o traumatické separaci od matky v dětství. Teorie učení pak poukazuje na proces podmiňování, kdy vzniká asociace mezi určitou situací a strachem při negativních zážitcích, aj.

Příznaky:

Strachy z různých činností s prostředí, např. strach z cestování, nakupování, pobývání na otevřených prostranstvích a místech s velkou kumulací lidí, např. kino… Strach mívá narůstající charakter, pokud se člověk ocitne v pro něj „ohrožující“ situaci. Většinou se lépe cítí doma a se vzdalováním od něj se cítí ve větším nebezpečí.

  • Vyhýbavé chování‒ agarofobik se vyhýbá místům, situacím, lidem, kteří v něj vyvolávají pocit strachu. Postižený tak zůstává izolován doma. U středně těžké agorafobie se agorafobik dokáže vzdálit na cca 10 km od domova. Má problémy s nakupováním, cestováním… U velmi těžkého stavu nemocný již ani není schopen vycházet ven.
  • Fyzické příznaky provázející agorafobii jsou např. motání hlavy, těžké nohy, tmění před očima, omdlévání, kolaps…

Diagnostické postupy při určování diagnózy agarofobie:

Stach nebo vyhýbání se musí být přítomno alespoň ve dvou níže zmíněných situacích:

  • Pobývání v přeplněném prostředí, v davu
  • Pobyt na veřejných prostranstvích
  • Cestování bez doprovodu blízké osoby
  • Vycházení z domova

Pokud je pacient v zátěžové situaci, musí se projevit alespoň jeden z příznaků úzkosti:

Příznaky neurovegetativního původu

  • Bušení srdce, zrychlená tepová frekvence
  • Pocení
  • Třes
  • Sucho v ústech, nedostatek slin

Fyzické příznaky

  • Tíha na hrudi
  • Dušnost
  • Pocit nemožnosti polknout
  • Nevolnost až zvracení

Psychické příznaky

  • Pocit závratě
  • Mdloby
  • Neklid
  • Točení hlavy
  • Derealizace a depersonalizace
  • Strach ze ztráty kontroly
  • Strach ze smrti

Celkové příznaky

  • Návaly chladnu nebo naopak horka
  • Znecitlivění a mravenčení

Průběh nemoci:

Stav bývá chronický, tj. přetrvává a u mnohých může vést i k invaliditě. Velká část pacientů však reaguje na léčbu a je schopná se vrátit zpět do života. Je zde však riziko relapsů, tj. návratu nemoci.

Léčba agorafobiků:

Hlavní roli v léčbě hraje psychoterapie, která se kombinuje s farmakoterapií.

Účinná je hlavně kognitivně behaviorální terapie využívající i metodu expozice, tj. vystavování klienta stresovým situacím.

Farmaka se nasazují v případě, že je porucha těžké a pacient ji ani přes intenzivní terapii nezvládá. Využívají se antidepresiva, z krátkodobého hlediska pro překonání akutních stavů pak benzodiazepiny, tj. anxiolytika (léky snižující úzkosti).